Něco o pájení - část 3. - Několik vět k pájce

V druhém díle mého malého seriálku o pájení jsem sice slíbil, že bychom si v tomto třetím díle řekli něco blíže o pájení, ale znáte to z té pohádky o pyšné princezně... odvolával... slíbil... odvolával... slíbil... ;) Tento díl budiž krátkým doplněním dílu druhého, tedy té části v závěru dílu, kde jsem doporučoval, jaký cín (=pájku) používat a k pájení čeho se hodí.

Podle ohlasů ve vláknu Pájení na fóru RC4x4.cz i dosavadní čtenosti se oba předchozí díly setkaly vcelku se slušným zájmem ctěného obecenstva. I na můj e-mail došlo okolo desítky dotazů na různé věci okolo pájení. Jeden z těchto dotazů mne mírně pobavil a současně přivedl k napsání tohoto apendixu k výše zmiňované části, k tomu doporučení, jakou pájku používat. Prostě jsem usoudil, že by bylo asi dobré tuto část trochu rozvést, zvl. pro ty, pro které je pájení španělskou vesnicí.

Onen dotaz v kostce konstatoval, že nějakou páječku doma má a k tomu "takový tlustý cín" a jak ho použít. Po krátké výměně e-mailů vyšlo najevo, že ten "takový tlustý cín" je tzv. pájecí olovo, které se dá s úspěchem použít na klempířské práce, ale na pájení v elektronice je nevhodné.

Pro vaší hrubou představu, jaké olovnaté pájky s jakým poměrem Sn/Pb jsou vhodné pro jakou činnost:

• Pájka s poměrem Sn/Pb 25/75 až 33/67, tzv. pájecí olovo, je vhodné pro hrubé, hlavně klempířské práce - pájení pozinkovaných okapů, parapetů, apod.
• Pájka s poměrem Sn/Pb 40/60 až 50/50 je vhodná pro pájení mosazi.
• Pájka s poměrem Sn/Pb 60/40 až 63/37 je nejběžnější typ pájky vhodný pro kvalitní pájení v elektronice.
• Pájka s poměrem Sn/Pb 90/10 se dříve používala např. v potravinářství.

Výše uvedenou informaci berte s ohledem na to, že již nějakou dobu se v souladu s direktivami Evropské unie (viz WEEE - Waste Electrical and Electronic Equipment a RoHS - Restriction on Hazardeous Substances) musí v mnoha profesionálních oblastech používat pájky bezolovnaté.

Co se týče tvaru, s tzv. pájecím olovem pro klempířské práce jste se mnozí možná setkali ve formě trojhranných tyčí o straně cca 1 cm. Pro naše potřeby nejběžnější trubičkovou cínovou pájku jsme si již představili v minulém díle. Cínové pájky se dají obstarat i v jiných tvarech, např. pro plnění tzv. cínových lázní se používají pájky ve formě tyčí (viz obr. nahoře).

Jelikož trubičková cínová pájka se dá obstarat v různých průměrech, alespoň stručně si řekneme něco k vhodnosti použití pájek o uvedených průměrech. On totiž průměr pájky má vliv na rychlost dodávky cínu na určené místo za určitý časový úsek při určité teplotě páječky.

• Průměr do 0.5/0,6 mm - vhodná pro pájení velmi malých součástek, pro pájení čipů a integrovaných obvodů na přesných DPS a při opravách.
• Průměr 0.8 až 1.2 mm - vhodná pro pájení běžných součástek na DPS a při pájení menších vodičů k DPS a mezi sebou.
• Průměr 1.6 mm a více - vhodná pro pájení velkých součástek, silných vodičů, kovových dílů apod.

Při pohledu na průměry a použití netřeba propadat panice a shánění všech průměrů. Jak jsem psal už v minulém díle, při troše šikovnosti si na běžnou práci aj tu větší vystačíte s průměrem pájky 0,8 mm. Pokud potřebujete větší průměr kvůli potřebě většího přísunu cínu při pájení něčeho většího, není problém si tu nula osmičku naohýbat do silnějšího svazku. Pokud se hodláte občas rejpat i v SMD součástkách a dalších titěrnostech, není od věci mít kus pájky o průměru 0,5 mm.

Toť vše. Někdy, možná, si řekneme něco i o tom pájení... ale není nad vlastní praxi a zkoušení :)

- Obrázek - Kovohutě Příbram -

- Zdroj: Wikipedia, má paměť a další zdroje -